Tichým hlasem přísahala otci věrnost. Na levém předloktí jí, skryto pod hábitem, pálilo čerstvé znamení zla jako důkaz toho, že nic už ode dneška nebude jako dřív. Ve svých sedmnácti letech a posledním ročníku Bradavické školy čar a kouzel byla podle otce dost stará, aby zaujala místo mezi jeho věrnými. Věděla, že ji to nemine a tak ani neodporovala. Jeho dcera byla jeho nejhorším nepřítelem - věděla toho příliš mnoho. Nevěděl, že když ve svých patnácti, skryta ve výklenku, vyslechla velkou věštbu, byla její volba jasná.
K Řádu se přidala během pár měsíců a díky jejím informacím bylo několik smrtijedů zadrženo a posláno do Azkabanu. Domluvila a pohlédla do otcových rudých očí. Jako obvykle se v nich neznačila žádná emoce kromě touhy po moci a pomstě. Pokynul jí, ona se k němu připlazila po kolenou a políbila mu lem hábitu. Vzal ji za ruce a vytáhl na nohy. Pak promluvil ke shromážděným smrtijedů. "Toto je nová dcera zla, Sandra Raddleová. Přijměte ji do svého kruhu jako sobě rovnou, jako mou dceru." Mezi smrtijedy to při oznámení jejího příjmení vyvolalo vlnu šeptem vyslovených dotazů a poznámek. Sandra si jich však nevšímala. Vnímala jen pohled tmavých očí z koutu u dveří, odkud se na ní díval Severus Snape. Když zasvěcování skončilo, odešla Sandra do pokoje s pocitem, že ji ty černé oči pořád pozorují.
Vešla do svého pokoje, okamžitě ze sebe sundala černý hábit a štítivě ho odkopla do rohu. Zůstala tak stát v pokoji jen v tenké košilce a lehce se chvěla zimou. V tu chvíli si všimla Severuse, ležérně opřeného o rám dveří. "Severusi…" usmála se a objala ho. Políbil ji do vlasů a pak na rty. "Sandro, proč ses nechala s takovým klidem zasvětit…?" vyčítal jí tiše, zatímco si s ní lehal na postel. "Protože bych stejně neměla jinou možnost…" přitulila se k němu a skoro se v záplavě jeho černého hábitu ztratila. "Navíc další tajný agent se Řádu hodí." Pevně si ji k sobě přivinul. "Víš, jak je to nebezpečné… Nechci, aby se ti něco stalo. On tě zabije, pokud to zjistí." Sandra si povzdechla. "Víš moc dobře, že na mně nezáleží…. Mým posláním je připravit cestu pro Harryho Pottera, stejně jako tvým je chránit ho po dobu jeho studií v Bradavicích."
Severus se zamračil. "Není to fér…" "Život není fér, Severusi… bohužel." Severus ji jemně políbil. "Bohužel." zopakoval a nenápadně si začal pohrávat s ramínkem její košilky. Sandra se pousmála a zabezpečila dveře proti vyrušení a průniku jakýchkoliv zvuků. Pak se Severusovi oddala…. O hodinu později ji Severus jemně políbil do vlasů a vytratil se z jejího pokoje. Sandra se malátně usmála a zavřela oči. Okamžitě usnula. Ani ve snu ji nenapadlo, že by její zabezpečení mohlo mít jakoukoliv chybu… Proto, když nad ránem do jejího pokoje vtrhli smrtijedy, neměla proti nim nejmenší šanci….
Sklepení rodného sídla poznávala velmi dobře… Možná snad až moc. "Zklamala si mě, Sandro." promluvil na ni Voldemort hadím jazykem, shlížeje na ni ze svého "trůnu". "A mě to ani v nejmenším nemrzí!" odplivla si mu znechuceně k nohám a ani se nenamáhala s hadím jazykem, za což si vysloužila políček od nejblíže stojícího smrtijeda. "Ale bude, dceruško." pokynul Voldemort dvěma smrtijedům a ti během chvilky přivlekli napůl omráčeného Severuse. "Severusi!" vykřikla Sandra, vytrhla se smrtijedovi držícímu jí ruce za zády a rozběhla se ke svému milovanému. Překvapivou silou na tak křehkou dívku od něj odstrčila smrtijedy a objala ho.
Pohled jí padl na drobné, ale hluboké rány posévajíc celé jeho tělo. "Co jsi mu udělal?!" šlehla po otci ošklivým pohledem a hlas jí přeskakoval zlostí. "Nic moc." ušklíbl se Voldemort. "Jeho totiž potřebuji, tebe ne." Sandra Severuse opatrně opřela o zeď a vstala. Modravé oči vrhaly blesky Voldemortovým směrem a v drobné ruce se objevila ohnivé koule. "Pak si ale nemysli, že tu budu stát a v klidu se nechám zničit!" vrhla na otce rozzuřený pohled. Voldemort se jen usmál a zvedl se z trůnu. Odkudsi ze záhybů svého pláště vylovil její hůlku a jedním pohybem dlouhých bílých prstů ji přelomil. "Pak tohle už nebudeš potřebovat." ušklíbl se a s uspokojením se díval, jak se Sandra zapotácela a oheň v její ruce pohasl. "To ne…" zašeptala tiše Sandra a rychle se rozhlédla kolem. Ze sklepení plného smrtijedů nebylo úniku.
"Takže věštba se vážně plní." zvedla hrdě hlavu a rozpřáhla ruce, odhalujíc tak ničím nechráněnou hruď. "Sbohem, Severusi." smutně se na něj usmála a poslala mu vzdušný polibek. "Jak dojemné." usmál se Voldemort ošklivě a namířil proti ní spolu s dalšími smrtijedy hůlku. "Avada Kedavra!" zaburácelo z tuctu hrdel. Na okamžik jako by se zastavil čas… Sandra se otočila k Severusovi a po tváři jí stekla jediná slza. "Miluji tě." zašeptala. V příštím okamžiku do ní plnou silou narazilo všech dvanáct kouzel.
Drobná bledá postavička se zachvěla a rozpažené ruce pomalu klesly. Zakymácela se a jako ve zpomaleném záběru se sesunula na zem. Severus zavřel oči a zpod zavřených víček si našla ven cestu jen jediná slza. Jako v mrákotách se zvedl a ze země a vyšel ze sklepení. Jen co za ním zapadly dveře, vytáhl z hábitu hůlku a přiložil si ji ke spánku. "Oblivion." Chodbu naplnilo bílé světlo a Severus zavřel oči. Pomalu, ale jistě se před nimi rozplynula vzpomínka na usmívající se Sandru spící v jeho černé košili. "Sbohem, Sandro, sbohem…" zašeptal tiše.

a tohle děvče mi bude tvrdit, že nemá talent :) je to krásné, smutné, dojemné, moc se ti to povedlo :))