Mívám pocit méněcennosti, nechtěnosti...
...sposta lidí mi dává najevo, že jsem pro ně jen jakýsi odpad...
...že k nim nepatřím...
...že jsem jiná...
...utíkám před realitou a hledám ty, co jsou jako já - jsou jiní...
...registruji se na EB a konečně potkávám človíčky, co mi rozumí, chápou mě...
...zamiluji se...
...ale pak sem najednou zase jen sama na dně...
...zase se mě někdo zbavil, opět řekl, že jsem jiná než on...
...a já si zase připadám jako rozbitá hračka, kterou pohodilo nějaké dítě...
...najednou se ze stínů kolem mě vynoří někdo další a znovu mě táhne na světlo...
...zase jsem šťastná, opět mám pocit, že mám pro co žít...
...jenže je to tu znovu...
...opět se znovu sama ploužím temnotou...
...kolem poletují obličeje, které mi chtějí pomoct, jenže já jsem k jejich slovům hluchá...
...přestala jsem věřit ve světlo, přestala jsem žít...
...držím v ruce žiletku a dívám se na svoje roztřesené ruce...
...ne, nedokážu to...
...odhazuji žiletku a s pláčem se choulím v koutě...
...a tak se dál ploužím jako smutný stín mezi lidmi...
...pak před sebou vidím jakési světlo a doufám, že je to světlo pověstného konce...
...místo konce však vidím anděla...
...osobu, která mě táhne z mojí samoty, pryč ze dna...
...už nejsem sama, mám ji...
...znovu se usmívám, konečně jsem opět šťastná...
...díky ní.

Úžasné.