Na začátku, před dávnými dobami byl Ranthaneon zemí elfů, Sličného národu z Východu.
Po staletí žili v souladu se svou zemí, vzduchem, vodou i energií světa.
Pak ale přišli lidé.
Zatlačili elfy do nitra Ranthaneonu, vyhladili jejich vesnice a vyhnali je do lesů.
S lidmi se objevila Mlha a Dávnověcí.
V mlze mizeli celé elfí vesnice.
Ti, kteří nezmizeli v Mlze, se stali obětí Dávnověkých - stvořeních z počátků časů.
Někteří elfové se před nimi uchýlili zpět na Východ.
Jen pár jich zůstalo v Ranthaneonu.
Objevilo se proroctví o dívce, dceři elfího vůdce ze severu.
Dívce, která přivede elfy k jejich bývalé slávě.
Dívce, která je vyvede ze stínů a potvrdí jejich nárok na zemi.
Ta dívka se jmenovala Duinwen...

-----------------------------
Duinwen seděla se skříženýma nohama na leknínovém listu a meditovala. Složila ruce špičkami prstů k sobě a vytvořila mezi nimi ohnivou růži. Pak ji z náhlého pohnutí mysli zmrazila. Zavřela oči, rozpojila ruce a růže zamířila k hladině. Naposledy se zatřpytila jako drahocený šperk a zmizela pod hladinou. Duinwen si slabě povzdechla, zvedla se z listu a seskočila do vody. Dobrodila se vodou ke břehu a zastrčila si za špičaté ucho neposedný pramen vlasů. Sebrala zpod stromu luk a toulec šípů a zamířila do lesa. Naposledy se rozhlédla kolem sebe a zmizela v lese. Tiše založila šíp a s napnutým lukem procházela lesem. Věděla, že dnes se už lesem nepohybuje pouze lovná zvěř, ale i Dávnověcí a Mlha. Tiše zahvízdala a trnule čekala. Za nedlouho se mezi stromy objevila světle šedá vlčice. Duinwen se usmála a pohladila vlčici po hlavě. "Kär ilën, Thindraug." sklonila hlavu na znamení úcty. Vlčice si ji chvíli ostražitě prohlížela a pak také lehce sklonila hlavu. Elfka se pousmála a zamířila s vlčicí v patách k vesnici. Byla ráda, že aspoň nemusí jít sama. Asi po půl hodině se zastavily a Duinwen upřela oči do větvoví na domy skryté mezi listy. Povzdechla si. Dál už musela sama.
Ukolonila se znovu vlčici a poděkovala jí za její společnost. Vlčice se otočila a rychle zmizela mezi stromy. Elfka se párkrát nadechla a zamířila do vesnice. Elfové, které potkávala, jí uhýbaly z cesty a uctivě skláněli hlavy. Mezi tichým, šeptem vedeným hovorem se ozývalo její jméno. Ignorovala je, jen mířila k nejvyššímu a nejstaršímu dubu ve vesnici. Mrštně vyšplhala po provazovém žebříku nahoru do koruny. Znovu se zhluboka nadechla a vešla do domu v jeho koruně. Prošla korálkovým závěsem, poklekla a sklonila hlavu. "Kär ilën, Duinwen." ozvalo se ze stínu v koutu místnosti. "Kär ilën, ator." Muž, jehož nazvala otcem, vyšel ze stínu. "Co tě přivádí zpět do vesnice, kterou jsi dobrovolně opustila?" zeptal se jí výsměšně. Duinwen zaťala ruce v pěst a podívala se na otce. Čas se na něm ani trochu nepodepsal. Stejně jako na ní... Povzdechla si. "Potřebuji tvou pomoc." Její otec se usadil do křesla a odhodil si z očí do copánků spletené vlasy. "Nejsme povini ti pomáhat, Duinwen, vesnice ti není ničím zavázána." To ji zaskočilo.
Stiskla ruce v pěst. "Otče, náš rod vymírá, elfové mizí v osidlech Mlhy nebo se stávají potravou Dávnověkých. Nenajde se po nich jeiná kůstka, jediný korálek, který by dokazoval, že vůbec existovali. Spousta našich můžů a žen kvůli tomu odešla zpět na Východ. V Ranthaneonu brzy nezůstane jediný elf, jediná vesnice!" vykřikla. "Myslíš si, že to nevím?!Myslíš, že nevím kolik nás zůstalo?! Že nevím, kolik lidí zmizelo v Mlze nebo bylo zničeno Dávnověkými?!" vybuchl její otec. Duinwen se prudce vymrštila na nohy a zvedla hrdě hlavu. "Dobře. Když mi ty a vesnice odmítáte pomoci, zvládnu to sama. Kër âler, ator." otočila se na podpatku a vyšla ven. Slezla po žebříku a rychlým krokem si razila cestu zástupem vesničanů. Procházela mezi stromy a proklínala otce. Nedivila se, že na ni zanevřel, nečekala však takový vztek a nenávist v něm. Nikdy jí neopustil její odchod za voláním vlků. Duinwen toho nikdy nelitovala. Mezi vlky se naučila ovládat své schopnosti. Naučila se ovládat svou magii, naučila se žít. Přesto, že otce z duše milovala, mezi vlky byla o mnoho šťastnější.

---------------------------
Duinwen zamířila rovnou zpět k jezeru. Opět odložila luk s toulcem pod strom a vstoupila do vody. Usadila se na svém leknínu a složila ruce do klína. Zavřela oči a soustředila se. Podvědomě cítila každou vlnku, každý spadlý lístek. I mladíky stojícího ve stínu lesa a mířícího jí na srdce jejím vlastním lukem. Aniž by otevřela oči, pousmála se a tiše pozdravila. "Arê anthä, Alquaher." Mladík sklonil luk a odložil ho zpět pod strom. "Arê anthä le, Duinwen." usmál se na ni a usadil se na břehu proti ní. "Co tě dnes přivedlo do vesnice?" naklonil hlavu zvědavě na stranu.
Chvíli bylo ticho. Pak si Duinwen povzdechla, slezla z listu a sedla si k Alquaherovi. "Zahodila jsem svou hrdnost a přišla jsem ho požádat o pomoc proti Mlze. Odmítl." povzdechla si. "Vesnice mi prý není nic dlužná." Zamyšleně se na Alquahera podívala. "Proč jsi za mnou přišel?" Zaváhal. "Já...chtěl jsem tě přivést zpět. Tvůj otec to nedává najevo Duin, ale tvůj odchod ho den ode dne víc a víc ničí. Chce, aby ses vrátila." Duinwen po něm střelila nebezpečným pohledem."Nehodlám se vrátit Alque. Né po té dnešní scéně. A zkus mě přinutit, abych se vrátila. Proženu ti šíp srdcem dřív než to postřehneš i po všech těch letech našeho přátelství." Zavrtěl hlavou a zvedl ruce před sebe v obraném gestu. "Nechci tě nutit Duin. Chci ti pomoct..." Duinwen se na něj usmála a líbla ho na tvář. "Děkuju Alque, děkuju."
Už se stmívalo, když Duinwen konečně rozdělala oheň a dala si sušit úplně promočené boty. Zabalila se do svého tmavě hnědého collou a schoulila se do klubíčka. Uřeně zírala do plamenů a přemýšlela. O proroctví, Mlze, Dávnověkých, Východu. Zavřela oči a nechala se unášet myšlenkami. Alquaher se vrátil od jezera, usadil se pod strom a s pohledem upřeným k jezeru začal tiše zpívat. Zpíval o Východu a dávné slávě elfů. Během jeho zpěvu připlouvaly od jezera labutě a na kraji lesa se objevila vlčí smečka. Všichni poslouchali jeho zpěv. I Duinwen se vymanila ze záplavy svých myšlenek a s tichou úctou ho poslouchala. Vždycky měl dar hudby, dar zpěvu. Alquaher dozpíval a nastalo ticho. Všichni se na něj dívali s posvátnou úctou. Usmál se a zavřel oči. Uplynulo několik tichých minut než se vlci zvedli a zmizeli znovu v lese, než labutě odpluly. Duinwen se na něj pozorně dívala a do detailů zkoumala jeho tvář. Vždycky byl hezký, dnes jí však připadal neobyčejně nádherný.
Jako by Alquaher vycítil, že se na něj dívá. Otočil se na ní a usmál se na ní. "Proč se na mě tak díváš? Připadám ti snad krásný a nemůžeš se na mě vynadívat?" poškádlil ji a bavil se nad tím jak rudne. Duinwen se pousmála a šťouchla do něj loktem. "Jsi hrozný, víš o tom? Ano, příjdeš mi krásný." zrudla ještě víc. Uhnul před jejím šťouchancem a se smíchem si ji k sobě přitáhl. "Konečně sis toho všimla?" dobromyslně jí dál škádlil a zastrčil jí za ucho uvolněný pramen vlasů. Položila mu hlavu na rameno a usmála se. "Já to věděla vždycky, abys věděl." Alquaher zvážněl. "To jsem rád..." Duinwen překvapeně zvedla oči. Usmál se na ni a lehce ji políbil. "Běž spát, Duin." pustil ji a zabalil se do svého collou. "Dobrou noc." zamumlal. "Dobrou..." zašeptala Duinwen, schoulila se pod svůj collon a zavřela oči. Skoro okamžitě usnula. A zdály se jí po dlouhé době nádherné sny.

-----------------------------
Když se Duinwen ráno probudila, její první pohled směřoval k Alquaherovi. Na okamžik zavřela oči a vybavila si včerejší večer. Pousmála se, a dokud Alqu spal, se šla vykoupat. Vyklouzla ze svých vysokých bot, svlékla se a skočila do vody. Chvilku plavala u dna a usmívala se na drobné proplouvající rybičky. Pak se vynořila, sedla si na leknínový list a vyslala k nebesům tichou modlitbu za další přežitou noc.
Ještě chvíli poseděla na listu a kochala se východem slunce, než se zvedla a vrátila se na břeh. Oblékla se a řemínky z kůže si svázala vlasy do složitého vzoru Vyvolené. Duinwen se vrátila do tábora a usmála se na už probuzeného Alquahera rozdělávajícího oheň. "Dobré ráno." "Dobré." kývl na ni a věnoval se přípravě snídaně. Duin se usadila pod strom a začala si balit věci. "Ty nebudeš jíst?" ozvalo se za ní. Trhla sebou a podívala se na Alqua. "Jím za chůze." pokrčila rameny a vytáhla z vaku meč, který si pověsila šikmo přes záda. "Dnes mě čeká dlouhý pochod." "Chtělas říct nás, ne?" přesunul se Alquaher zpět k ohništi a uhasil oheň. "Nebo mě tu snad plánuješ nechat?" začal si balit věci. Duinwen na něj vyjeveně zírala. "Jsi blázen Alquahere...můžeš přijít o život…"
"A ty si myslíš, že kdyžs mi to teď řekla, že tě nechám jít samotnou? Neblázni." Hodil si vak na záda a udělal dva kroky blíž k ní. "Miluju tě." políbil ji " a nedovolím, aby se ti něco stalo…" Pak se rychle otočil a vykročil mezi stromy. Duin si přiložila prsty ke rtům a zasněně se usmála. Pak potřásla hlavou a zavřela své city hluboko uvnitř sebe. Rychle ho dohnala a srovnala s ním krok. Tiše si povzdechla. Čekala je dvoudenní cesta lesem a další den pochodu planinou, než se dostanou na místo. Duinwen tiše zapískala. Z lesa se po chvíli vynořila šedá vlčice a zařadila se mezi ně. Duin se usmála a pohladila vlčici po hlavě. Alespoň na to nebudou sami…
--------------------------------------------------
Duinwen se probudila zborcená potem a probuzena vlastním zoufalým křikem. Zabořila hlavu do dlaní a rozplakala se. Pochod za minimálního přísunu potravin si na ní začal vybírat svou daň už po prvním dni a teď se k tomuto problému přidaly ještě noční můry. Tentokrát se jí zdálo o vyvraždění její vesnice. Hledali ji Dávnověcí a vesnice ji neprozradila. Všichni zemřeli....mrtvola jejího otce zůstala ležet rozdrásaná ve středu pozůstatků vesnice. Duinwen se při té vzpomínce rozplakala ještě víc. S otcem ji obzvlášť velké pouto nikdy nepojilo, ale...pořád to byl její otec.
Netušil, že nejen ona je vzhůru, dokud si ji Alquaher nepřitáhl do náruče a konejšivě ji neobjal. "Neplač maličká…" líbl ji jemně do vlasů a kolébal ji v náruči, dokud se neuklidnila. Pak si i s ní v ochranitelském objetí lehl a oba je přikryl jejím pláštěm. Duin pak tvrdě a nerušeně usnula. Když se ráno probudila, ještě pořád ležela schoulená v Alquaherově objetí. Pousmála se, a dokud spal, lehce ho políbila na rty. Ani netušil jak moc je mu za to vděčná…
