Čekatelka na smrt (6/?)

23. března 2012 v 21:16 | Lilli |  Kapitolovky
Itálie, podzim 2014

Ligaret stála zády ke zdi a v klidu čekala na své věznitele. Prostě jen stála a čekala. To, že byla dcerou největšího ruského kmotra, ji nijak nemohlo uchránit. Dnes to naopak byla největší zbraň namířená proti ní. Dveře její cely se otevřely a dovnitř vešli dva muži, zahaleni do tmavých plášťů s kápěmi. Pouze se usmála a udělala krok do středu místnosti, dál od stěny. Jeden z mužů jí spoutal ruce za záda a za pomoci svého druha ji napůl vyvlekli, napůl vyvedli z její cely ven na světlo.

Rusko, zima 1987

Ticho noční Moskvy přerušil křik novorozence. Porodní bába položila matce dítě s úsměvem do rukou. "Holčička…" zamumlala vyčerpaná matka italsky. Děvčátko se na ní dívalo na novorozeně nezvykle moudře. Žena si přiložila dítě k prsu a nechala ho pít. "Vzkaž Dimitrimu, že je to děvče." obrátila se na porodní bábu už anglicky. Žena se poslušně uklonila, vyšla z pokoje a následně i z bytu. Dítě se matce schoulilo v náručí a usnulo. Žena ji opatrně oblékla a položila do postýlky. "Vítej, Ligareto Dimitrijovno."řekla tiše a požehnala spící holčičce křížkem. Stála nad postýlkou a dívala se na spící dítě, dokud se dveře pokoje tiše neotevřely a opět nezavřely a dovnitř nevstoupil Dimitri. Přešel k ženě a objal ji kolem pasu. "Děkuju, Mario." usmál se láskyplně na ní a pak na jejich dceru. "Je kouzelná." Maria se usmála a pohladila ho po tváři. "Má tvoje oči." Dimitri se usmál a spočinul pohledem na svojí dceři. "Je kouzelná. Tak jako ty, Mario."

Itálie, podzim 2014

Ligaret vyšla ze své cely a okamžitě zavřela oči před přívalem světla, který ji udeřil do očí. Muži ji vedli tichou chodbou dál do nitra budovy, víc a víc pod zem. Nakonec vešli do prostorného sálu, v němž zasedal soudní dvůr. Ligaret se ušklíbla. Tušila to. "Vaše jméno?" ozvalo se italsky. Zvedla vzpurně a zároveň pyšně hlavu a mlčela. "Jste Ligareta Kathrina Santés - Markovová?" proťal ticho další hlas, tentokrát rusky. Ligaret sebou škubla a upřela oči na odvážlivce, který měl tu drzost vyslovit celé její jméno. Uložila si jeho tvář do paměti a v duchu přísahala, že toho ještě bude litovat. "Tak jste?" zeptal se znovu. "I kdybych nebyla, nic by Vám po tom nebylo." odsekla rusky.

Vždy preferovala ruštinu nad italštinou či jakýmkoliv světovým jazykem a tak rusky nemluvila jen málokdy. Muž se jen ušklíbl. "Tak tedy předpokládejme, že jste to vy." pokračoval jedovatě. "Víte, z čeho jste obviněna?" Ligaret se ušklíbla a plynule přešla z ruštiny do italštiny. "Jistě. Pokud se nemýlím, jsem obviněna ze svého vedení familií." Muž s nebezpečným úsměvem kývl. "Chcete k tomu ještě něco říci?" "Možná jen jedno: Familie mě nepotřebují, aby dále stály při sobě! Já byla pouze první spojovací článek, dědic." Muž se zasmál. "Odveďte ji." nařídil mužům, kteří ji přivedli. "Musíme se ještě poradit o výsledku." Ligaret vyslala na jeho adresu rusky salvu nadávek než se nechala vyvést ze sálu.

Petrohrad, jaro 1992

Malá Ligaret zírala do vody a nepřítomně mnula mezi prsty lem svých černých šatů. Nechtěla tam jít, nechtěla matku vidět bezvládně ležet v tmavé rakvi, myslet na to, že jí matka už nikdy v životě neobejme. "Ligi!" "Už jdu…" zavolala holčička a odvrátila se od hladiny jezera. Vyšla po louce zpět k domu a připojila se k otci v autě. Všimla si, jak se od matčiny smrti změnil. Byl často pryč, a když už se náhodou nějakou dobu zdržel s ní v sídle, byl zamlklý, nesoustředěný a chladný. Ligaret celou cestu zírala ven z okýnka a přemýšlela, jak zemřela její matka. Prý to byla autonehoda, řekl jí otec. Když to však řekl, zatvářil se na okamžik tak, že Ligaret okamžitě poznala, že lže. Auto zastavilo před šedě omítnutou budovou pohřebního ústavu a Ligaret spolu s otcem vystoupila z auta.

Itálie, podzim 2014

Ligaret seděla na chodbě před soudní síní, kde, za dozoru mužů v kápích a skřípění svých zubů, čekala na rozsudek. Ze síně vyšel muž, který na ni předtím vyjel rusky a ona zatnula ruce v pěst. Povedlo se mu ji před soudem skvěle vytočit a to mu nehodlala jen tak odpustit. Všimnul si jí a stáhnul ústa do nebezpečného úšklebku. Kývnutím poslal muže o kus dál, aby si s ní mohl nerušeně promluvit, a popošel k ní blíž dívaje se jí do očí. Hrdě zvedla hlavu a bez mrknutí mu pohled oplácela. "Katharina Markovovna." pronesl s patrnou stopu výsměchu v hlase jméno, pod kterým ji znalo ruské podsvětí.Neuniklo mu, jak sebou při jeho slovech škubla a ušklíbl se. Ligaret pohodila hlavou.

"Něco se Vám snad na mém jménu nelíbí, pane?" otázala se ho ironicky, s posměšným důrazem na oslovení. "Nelíbí se mi, v jakém spojení je známo." posměšně se ušklíbl. "Naopak se mi líbí, že ho v brzku už neuslyším nikdy." Ligaret pevně sevřela ruce v pěst a zaryla si nehty do dlaní. "A Vaše ctěné jméno?" procedila mezi zuby. "Ať vím, ve spojitosti s kým bude slyšeno příště a čí jméno mám nechat zapsat do nekrologu." Ušklíbl se a bylo na něm vidět, že její výhružce ani za mák nevěří. "Daniel Gorbačov." Ušklíbla se. "Takže bývalý ministr vnitra. Víte, pane Gorbačove, je zvláštní, jak jsou vám lidé zavázáni a mlčí, dokud mají v kapse vaše peníze..." Všimla si, jak po jejích slovech bývalý ministr zbledl a ušklíbla se. Tentokrát to byl bod pro ni.

Petrohrad, zima 1996

Ligaret seděla na parapetu ve svém pokoji a četla si. Co chvíli si z tváře odhrnula neposlušné tmavé vlasy než ji to přestalo bavit a knížku zaklapla. Stejně ji znala nazpaměť. Stáhla si vlasy gumičkou, odložila knížku na stůl a vydala se za otcem do pracovny. Před dvěma dny se vrátil z "pracovní cesty", jak to nazval, a ona ho od té doby neviděla. Neukazoval se ani při večeři. Prošla dlouhou chodbou s tmavým obložením a zastavila se před masivnímy dveřmi pracovny. Vzala za kliku a vstoupila do prázdné pracovny. Zklamaně si povzdechla. Otec tu opět nebyl. Najednou zaslechla kroky a hádající se hhlasy přicházející z chodby. Bleskově se schovala za závěsy a čekala.

Dveře pracovny se prudce otevřely a vstoupil otec spolu s nějakým mužem, kterého Ligaret neznala. "...že můžeš za Mariinu smrt." vztekle právě vrčel neznámí. "Ale říkám ti Dimitri, žes jí účast na té akci neměl dovolit." hlas mu přetékal rozhořčením. Ligaret nastražila uši. Jaká akce..? A co s ní měla společného její matka..? "Byla to její volba." řekl její otec nebezpečně tichým hlasem. "Něříkám, že jsem ji schvaloval, ale víš sám moc dobře, Mikaeli, jak byla Maria tvrdohlavá..." složil hlavu do dlaní. "Nad tím proč a kvůli komu zemřela myslím každý den, takže neměj starosti, že si to někdy přestanu vyčítat!" vybuchl náhle. "Zmiz." zavrčel na Mikaela a ten se radši poslušně klidil. Věděl, že Dimitri se teď potřebuje uklidnit a být sám. Ligaret tiše otevřela okno a vyklouzla po větvi stromu ven z pracocvny. Po tváři jí stékaly slzy. Takže její matka nezemřela při žádné nehodě...

Itálie, podzim 2014

Ligaret se na bývalého ministra zašklebila. "Tak copak děláte tak dakleko od své vlasti, pane Gorbačove?" Bylo na ní vidět, že se nepokrytě baví. Gorbačov se jen ušklíbl. "Vám se zodpovídat nemusím, Kathrino. Ale jelikož Vám zbývají maximálně dva dny života až soud vznese své obvinění, prozradím Vám svůj důvod. Je jím mé přičinění o Váš konec." ušklíbl se a máchnutím ruky přivolal zpět její stráže. Ligaret si mu odplivla k nohám se znechuceným výrazem ve tváři. "Zmetku! Odporný parchante!" Pouze ruce jejích strážců jí zabránily nevrhnout se na bývalého ministra. "Bastarde! Bastarde!" ječela na něj allespoň dál, když se smíchem mizel ve dveřích soudní síně.

Rusko, jaro 2000

Ligaret stála před dveřmi otcovi pracovnya sbírala odvahu k zaklepání. Po chodbě přešel jeden ze stážců a pobaveně se na ni díval. "Hleď si svého!"zasyčela na něj a zaklepala. "Vstupte!" ozvalo se zevnitř a Ligaret roztřeseně vešla. Dimitri Markov zvedl hlavu od stohu papírů na stole a podíval se na ni. "Co potřebuješ Ligi?" Párkrát se pro zklidnění nadechla a vydechla než promluvila. "Chci vědět jak zemřela maminka." "Vždyť to víš, při autonehodě." odbyl ji unaveně podrážděný otec. "Ne...všechno jsem před čtyřmi lety slyšela...." Dimitri po ní šlehl pohledem prozrazujícím nejen jeho zklamání nad svou dcerou, ale i vztek na svou neopatrnost.

"Tak proč se mě na to ptáš?! Familii se musejí přinášet oběti, aby mohla dále existovat. A obzvlášť pokud z familie pocházíš i se do ní provdáš!" Ligaret se na otce podivně klidně zadívala. "Od dnešního dne chci být informována o všech akcí familie a to bez vyjímek!" oznámila otci se zvláštní autoritou v hlase, otočila se na podpatku a bez jediného dalšího pohledu na otce odešla. Na čele se jí odjevily jemné vrásky, prozrazující starosti nejen o osud svůj, ale i o osud familii, do kterého se chtěla vložit co nejpozději. Evidentně však někdo nebo něco chtěli jinak....

Itálie, podzim 2014

Pohledem tmavých očí prošpikovávala vražednými pohledy nervózního soudce, předčítajícího její rozsudek. "Za podílení se na potírání vlády, za vedení mafiánských odnoží na Sicílii a v Moskvě a za zločiny proti Rusku a Itálii, odsuzuje tento soud Ligaretu Kathrinu Santés-Markovovou k trestu smrti, a to do tří dní od přečtení tohoto rozsudku." Ligaret ho vnímala jen velmi sporadicky. Pohled jí sjel k vítězně se šklebícímu Gorbačovovi. I ten jí ale v té chvíli byl silně jedno, ač věděla. že svoje hrozby jemu už nesplní...V duchu se teď vracela ke dni před jedenácti lety, ke dni, kdy jí dokázalo z "potíží" vytrhnout jediná drobná radost...

Moskva, zima 2003

Ligaret seděla za stolem, pohled prázných očí upřený kamsi do prázdna a tmavé vlasy stažené do hrubého uzlu, tak podivného pro jejích teprve šestnáct let. Váčky pod očima, tak kontrastní k jejímu mládí, prozrazovali nekonečnou únavu ležící na jejích ramenou a starost, jejíž velikost plynula z nemožnosti rovnoměrně vládnout dvěma familiím na rozdílných stranách Evropy. Nebylo to nic lehkého, ona však byla odhodlána vytrvat, neukázat jedinou slabost...hlavně ne před jejím otcem. On možná byl Donem největší moskevské familie, ona však byla dědičkou moskevské i sicilské familie. I přes její mládí byla její moc větší, než jeho.

Ozvalo se tiché, nesmělé zaklepání. Ligaret se v křesle napřímila, srovnala před sebou na stole hromádku papíru a nasadila přísný, nehybný výraz. Pak upřela své tmavé oči na dveře. "Vstupte!" Dveře se pomalu pootevřely a dovnitř vklouzla malá, asi desetileté holčička. Ligaretin istrý tón se zlomil v něžný úsměv. "Margarit. " Bylo na ní vidět, že svou malou sestřičku opravdu miluje. "Ahoj Ligi." plaše se na ní děvčátko usmálo a přešlo ke stolu. Svou výškou ho ale i přes svůj věk převyšovala jen nepatrně, popravdě přes něj stěží viděla. "Copak broučku?" usmívala se na ni Ligaret povzbudivě. "Nešla by sis se mnou hrát?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama