Vzhůru do oblak
26. listopadu 2018 v 20:50 | Lilli
|
Jednorázovky
Není tomu ani dvacet let, co se můj klan poprvé vznesl k oblakům a zbohatl na tom. Stejně tak tomu nebylo ani dvacet let, co zem pod našimi plavidly smetla povodeň. Z naší planety tak na suchu zůstaly pouze místa vysoko položená dostatečně vysoko, tedy právěvzdušné přístavy mého klanu a nám podobným.
Žijeme z obchodu a vody, z těch málo věcí, které ještě lze mezi klany vyměnit. Ale dříve než můj příběh začne, měla bych se Vám představit. Jmenuji se Orina, mým domovem je Větrný klan a to, co se Vám chystám vyprávět, je příběh o posledních dnesch Větru.
Od potopy vlastně neustále pršelo a foukal silný Vítr, který naše lodě doposud vždy donesl na potřebné místo. Nikdo nečekal, že by se to někdy mohlo změnit. Ani my, nejmladší piloti zeppelinů, jsme o tom nikdy nezapochybovali. Co z toho, že k našim přìstavištìm přikétalo postupem času méně a méně lodí, našich i cizích, nikdo z nás nic netušil a nepochyboval. Snad jen při našich vlastních plavbách nás naplnily na okamžik obavy a pochyby, ani poté je však nikdo nevyslovil nahlas.
Naše bohatství v té době netvořila měna, ale suroviny a potraviny, které jsme dokázali uchránit před potopou a neutuchajícím deštěm. Těch ale s každou lodí, která odplula a nevrátila se, nenápadně ubívalo. Naším jediným zbývajícím bohatstvím tak byl Vítr.
Jak ubývalo lodí i jejich kapitánů, ubýval kromě jiného i počet členů našeho kmene a schopných pilotů. Přesto však myšlenka, že by nás opouštěl Vítr, byla zavrhnuta. Až jednoho dne jsem to měla být já, kdo poletí, a nepříjemné pocity a obavy mi naplnily hlavu. Až v takových okamžicích si totiž člověk připustil, že se bojí.
Nádech a výdech. Vytáhnout plachty, odvázat lano od mola a vzlétnout, modlit se k Větru, aby nám dopřál návratu. I mě u kormidla ale hlodá strach, byť nemám tolik šancí vidět dolů přes boky lodi jako zbytek posádky. Vše vypadalo dobře, tuto představu a pocit ale vbrzku přerušil zděšený výkřik.
Strachy bledý chlapec ukazuje na zvolna se prověšující plachtu a loď pod našima nohama se propadá o několik čísel níž. Tím okamžikem dostává naše hmotný, nebo alespoň téměř hmotný tvar. Vítr nás opustil, naše bohatství vyprchalo... to je nám všem v tomto okamžiku už jasné. Jako na povel se prověšuje druhá, pak i třetí plachta. Nastává panika a loď pod našima nohama dál neúprosně ztrácí výšku.
Vodní hladina se nezadržitelně blíží a mě v té bezmocné chvíli napadá jediná myšlenka. Co bylo, už není, všechno naše bohatství jsme už dávno rozfofrovali. Jsme jen tak silní, jak silný je lano, co s nebem nás pojí...
Nebe, peklo, ráj
17. května 2015 v 11:52 | Lilli
|
Básničky
A černá pírka padala,
jakoby černý sníh to byl.
Ale to z křídel andělů
démoni pírka škubali.
Nebe zrudlo krví andělů,
pekelná armáda drancuje nebe.
Nebeská brána je vyhozená z pantů
a On odešel do pekel.
Teď Bůh sídlí pod zemí,
s padlími anděli v kostky hrá.
Před sebou pohár a v něm blín,
než den skončí už nebude nebe král.
Nebem se žene Divoký hon,
sebou bere duše andělů.
Pouze archandělé čekají,
až se zrodí nový Bůh.
Uriel, Gabriel a Michael,
stále tam v nebi čekají.
Až se z pekel vrátí jejich Bůh,
až jejich duše zachrání.
Černá, černější, nejčernější
28. května 2014 v 23:59 | Lilli
|
Básničky
Ovečka černá vprostřed stáda se pase,
však ostatní odstup od ní uržují.
Je jiná, liší se v drobně,
však i to stačí, by odstrčili ji svorně.
Možná si to zasloužila, třebas něco provedla...
Třebas však jen jiná byla.
Když však z roucha beránčího vprostřed stáda vtrhnul vlk,
jen jediná právě ona tiše pasouc zůstala.
Vlk si s ní i packou potřás,
těšíc se na další dílo.
Ovce, už jen sama v trávě,
kolébá se rychle ránem,
míříc k obzoru a dál.
Hledat domov, hledat ovce,
nové stádo, novou oběť.
Nikdy nevěř černé ovci,
ne pokud dál chceš ještě žít.
V momentě, kdy neprohlédneš,
za to trpce zaplatíš.
Upírka
22. prosince 2013 v 23:24 | Lilli
Tvář bílou smáčí kapky deště,
k čelu blíží se žhavé kleště.
V očích se jí zračí bolest a zášť,
krutý hlas směje se "Klidně si plač!"
Nikdo tě neslyší, všichni jsou slepí,
raději přehlédnou temné prokletí.
Žhavé kleště se dotýkají čela,
bolestný výkřik se nese do šera.
Ve dne si odpočiň, v noci saj krev,
nemrtvá, neživá, srdce jak led.
Tvář bledou jako mramor,
na špičácích krev.
Bez kapky soucitu, bez lásky k lidem,
než slunce vysvitne, zabiješ je s klidem.
Už žádné výčitky, bolest či strach,
srdce jak z kamene a v rakvi prach.
Na rakvi nápis krví jest psán,
buť zemře sluha anebo pán.
"Ti kdož si s nocí hráti chtějí,
těm brzo skončí život jejich celý..."

Motýlek
24. října 2013 v 23:40 | Lilli
|
Básničky
Motýlku plachtící na modrém nebi,
kampak si míříš vstříct se sluneční září?
Slunce už pomalu k obzoru klesá,
stihneš to motýlku? Čas už ti padá.
S krátícím časem se noc tiše přikrádá,
co spatřit chceš jen stěží se nalézá.
Slunce teď na nebi nahradí hvězdy,
měsíc možná ti však předá své rady.
Hledat je pojem neurčitější než den,
ztracen je totéž co býti nalezen.
Motýlek odletá k zapadajícímu slunci,
všichni jsme ztracené i nalezené děti.
Neb ztratit a být nalezen,
jedno jest po časy všech věků.
Neb něco nalezneš,
však platíš jiným ztrátou.

Sen
18. června 2013 v 10:16 | Lilli
|
Básničky
Pohled do krajin snových,
z papírů, listů popsaných,
jenž v nemoci snihl vzniknout stěží,
by uchránil tě bezmoci.
Cesta skrz sny zborcené,
do písku cest volně pohozené,
jak dětí hračky ztracené,
k věčnosti ztráty odsouzené.

I hračka si umí hrát
26. května 2013 v 14:58 | Lilli
|
Jednorázovky
Seděla na parapetu a zamyšleně pozorovala vycházející slunce. Pohledem klouzala po prvním slunečním paprsku, který se k ní pomalu blížil. Dotkl se špiček jejích bot, jel pomalu nahoru po dlouhých bledých nohou, přes volnou černou sukni a korzet, obepínající její útlý pas a vyvinuté přednosti. Lehce ji pošimral na prohlubni hrdla, dotkl se smyslně vykrojených rudých rtů a pomalu se po bledé kůži plazil k šarlatově rudým očím. Pálilo to, ale ne natolik, aby nevydržela. Chtěla vidět východ slunce po těch nekonečných letech života v noci, chtěla vydržet.Tedy dokud ji kdosi surově nechytil za paže a nesmýkl s ní do tmy pokoje.
Kousek šedého "snu"
15. května 2013 v 12:05 | Lilli
|
Básničky
Zdraví ničit,
ale i chránit...
Šedý proužek dýmu mámí,
k šluku marihuany...
Konec
11. května 2013 v 21:43 | Lilli
|
Básničky
Čas plyne stále rychleji,
najednou vidíš,
vlasi zběleli ti.
A ty se pořád ptáš...
Zas jednou rozdělil se svět,
když tehdy ti bylo jen šestnáct let.
Když si tehdy znala jediný svět,
vedle té cos milovala...
Noční vlk
13. dubna 2013 v 20:04 | Lilli
|
Básničky
Sedím ve tmě, sedím v tichu.
Hvězdy líně svítí z nebe,
vítr cuchá vlasy hnědé.
Hnědé vlasy, bílá srst.
Není tu dívka...ale vlk.